Tygří zrcadlo: V životě se snažím být ke všem férový, říká o sobě Michal Birner

Je po dalším vítězném domácím utkání. Ohlasy s hráči proběhly, jen já stále čekám na vyžádaného Michala Birnera. "Martino, tys chtěla toho Michala? Tak na něj počkej před šatnou. Ale ať to je rychle, slezl kvůli tomu z masážního stolu," vychrlí na mě náš tiskový mluvčí. Nestačím ani zareagovat a už vidím Michala, jak vychází ze šatny s ručníkem kolem pasu. Spolu s ním se ke mně blíží i jistá vůně, později si domýšlím, zřejmě z nějaké masážní emulze. To mu už ale pokládám první otázku našeho krátkého rozhovoru...

“Jsem trošku v očekávání. S Extraligou nemám zkušenosti, také vím, že se ode mě bude u Bílých Tygrů dost očekávat,“ tahle slova jsi pronesl před půl rokem, když byla příprava na sezónu v plném proudu. Jak situaci vidíš po půl roce?
Je to těžká soutěž. Je to úplně jiný hokej než ve Finsku. Pro mě speciálně jako pro útočníka je to možná ještě těžší než ve Finsku. Ti obránci jsou tady větší a silnější, člověk se tudíž hůř dostává do šancí. Jinak ta liga má velkou kvalitu, vrátilo se sem poměrně dost hráčů, takže to určitě splnilo očekávání, která jsem měl před sezónou.

Teď se přesuňme v minulosti ještě o něco dál. Zkus zavzpomínat na moment, kdy se rozbíhala tvoje hokejová kariéra: Na vstupní draft NHL v roce 2004, který byl pro tebe úspěšný.
To už je docela dlouho... Tak nějak jsem věděl, že budu draftovaný. Spíš šlo o to, jaké kolo to bude. Byly tam i náznaky, že budu draftovaný výš, než jsem byl. Nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo – byl jsem draftovaný ve čtvrtém kole jako 116. Myslím si, že pokud hráč není draftovaný v prvním kole, tak pak už je jedno, ve kterém.

Přesunout se v 18 letech do zámoří, to musela být velká životní a hokejová škola zároveň. Jak na to vzpomínáš?
Od nějakých patnácti let jsem sám žil v Praze, takže na to, abych bydlel sám, jsem byl celkem zvyklý. První tři měsíce byly nejtěžší. Člověk se neuměl domluvit. Jakmile jsem se ale naučil řeč, cítil jsem se tam výborně.

Strávil jsi tam pět sezón. Co scházelo k tomu, aby ses probojoval do NHL?
Nevím, těžko říct. Asi větší trpělivost. Ve chvílích, kdy jsem hrál dobře a nezavolali mě, ale nikoho jiného, jsem byl otrávený. Možná, že kdybych vydržel ještě o něco déle, tak by se to povedlo.

Žiješ hokejem i mimo led nebo jsi ten typ hráče, který když sleze z ledu, tak vypíná a od hokeje se oprošťuje?
Poslední dobou se snažím na hokej moc nemyslet, kolem Vánoc toho bylo hodně. Takže jsem se snažil spíš užívat si toho volna, co jsme měli. Jinak ale samozřejmě každý den sleduji výsledky NHL/KHL a jsem v obraze.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
Zdraví. Hlavně aby byli zdraví mí nejbližší. Ne, že bych z toho měl strach... Je to takové klišé, ale když člověk není zdravý, pak je úplně jedno, jestli má peníze nebo bůh víc co. Takže to je pro mě nejdůležitější.

Někteří lidé mají občas tendenci hokejisty škatulkovat: že jsou namyšlení, sukničkáři a tak podobně. Vnímáš tohle nálepkování? Setkal ses s tím někdy?
Jo, když se bavím s lidmi, kteří nás neznají, tak přesně toto si myslí. Každý je individuál, každý je jiná osobnost. Je to jako v normálním životě. Nikdo nemůže říct, že každý doktor je dobrý. Také se může stát, že nějaký doktor je arogantní a k pacientům se nechová tak, jak by měl... Možná někdo takový je, já se takový nesnažím být. Snažím se být férový ke všem lidem. Ze začátku, když je neznám, jsem možná více odměřený. Jakmile je ale poznám, snažím se jim se vším pomoct a vždycky vyjít vstříc.