Hokej pro mě bylo všechno, líčil Nedvěd. A v očích měl slzy

Historii své čtyřiadvacetileté profesionální kariéry začal psát 16. června 1990. Tehdy si ho na draftu zámořské NHL vybral z celkově druhého místa Vancouver Canucks a o pár měsíců později naskočil liberecký rodák do největšího hokejového kolotoče na světě. V něm strávil 15 let, mohlo jich být ještě víc, ale okolnosti občas zavály Nedvěda mimo záři reflektorů. Definitivní hokejový konec na druhé straně Atlantiku pro něj přišel v roce 2007, kdy zamířil do České republiky.

První sezonu ještě válel v dresu pražské Sparty, po ní už ale zamířil na sever. Hned v roce 2008 bylo Nedvědovi na tygří dres přišito kapitánské céčko, kde zůstalo celých šest let. Dvaačtyřicetiletý forvard po celou dobu pod Ještědem splácel libereckému hokeji svůj „odchovanecký“ dluh. V modrobílých barvách překonával klubové rekordy a v sezoně 2011/12 kraloval s 61 kanadskými body celé extralize.

Skvělé výkony mu vynesly dokonce i pozvánku do národního týmu. Nejprve na mistrovství světa, kde s českou reprezentací vybojoval bronz a v roce 2014 byl dokonce členem olympijského týmu. Ve své poslední sezoně se tak dočkal návratu pod pět kruhů po 20 letech, v roce 1994 s javorovým listem na prsou získal stříbro. Stupínek pod vrcholem, tak trochu typicky pro Nedvědovu celou kariéru, která mu upřela velký kolektivní triumf.

Chtěl bych poděkovat hráčům i divákům. Liberec byl dlouhodobě můj domov.

Jsi definitivně rozhodnutý? Neexistuje varianta, že by ještě Petr Nedvěd na vrcholové úrovni pokračoval?
Ne ne, těch věcí je tam víc. Některé ani nechci vynášet ven. Pro mě už to zkrátka skončilo. Liberec je vynikající organizace, strávil jsem tu krásná léta. Chtěl bych všem poděkovat. Jak hráčům, tak celému týmu a divákům. Naprosto jsem si to užil a byl to pro mě dlouhodobě můj domov. Ale už je prostě čas. Není šance na to, abych se vrátil.

Neuvažuješ o působení v nižší soutěži, kam několik hráčů po konci profesionální kariéry zamířilo?
To ne, já potřebuji motivaci. Spíš si půjdu zahrát nějakou exhibici nebo sranda mač. Uvidíme. Ale pro hodně hráčů, kteří s hokejem skončili a tohle téma jsem s nimi probíral, už není hokej takové lákadlo. Mnoho z nich má jiné aktivity, takže na to nemá ani čas. Zatím tomu nechám volný průběh, ale na této úrovni je bohužel konec.

Jaké momenty byly pro tebe nejemotivnější? Ke konci zápasu jsi už několikrát jen nepřítomně koukal do stropu.
Nejenom tenhle zápas, ale poslední tři týdny, kdy jsem si začal uvědomovat, že bude konec. Samozřejmě teď posledních deset patnáct minut ve třetí třetině taky. Ještě když jsme hráli většinu času v oslabení, to už byla nulová šance na zvrat. Pak ty moje myšlenky byly všude možně. Ale tak to je. Něco končí, něco začíná. Je čas, abych přeskočil z jedné lodě na druhou a doufám, že mě to bude bavit stejně jako hokej. Což asi těžko, protože hokej pro mě bylo všechno. Asi těžko v životě najdu něco tak krásného...

Co říkáš na fanoušky? V hledišti byly vidět transparenty, před kotlem jsi byl chvíli po zápase evidentně naměkko.
Na nic jsem se nepřipravoval, ani jsem nechtěl. Měl jsem v hlavě to, abychom zápas zvládli. Bohužel předkolo se hraje jenom na tři výhry, ke konci toho utkání tam nebylo už co dál řešit. V mžiku mně proběhla moje kariéra. Bylo mi to líto, že to teď skončilo. Všichni jsme si to představovali jinak, ale nedá se nic dělat.

Říkal jsi, že přeskočíš z jedné lodě na druhou. Můžeš to přiblížit?
Neumím dělat více věcí najednou dobře, ale na té druhé lodi jsem už jednou nohou stál a už jsem i mimo hokej vyvíjel nějaké aktivity, v čemž chci pokračovat. I na tuhle část mého života se těším.

Je těžké se loučit s něčím, co naprosto miluješ.

Má to něco společného s hokejem?
Nemá, zatím si to nechám pro sebe. Ale jednu věc vím stoprocentně: určitě mě to nebude naplňovat jako hokej.

Nemrzí tě, že ten konec nebyl trošku šťastnější? Byl jsi na olympiádě v Soči, která se českému týmu nepovedla. S Libercem jsi skončil už v předkole.
Každý by si samozřejmě přál skončit podle hollywoodského scénáře, všechno vyhrát a rozloučit se trošku jinak. Ale tak to je, tyhle věci se nedají naplánovat. Musím říct, že už po psychické stránce to pro mě bylo namáhavé. Hrozně rád bych pokračoval, ale na jednu stranu jsem rád, že je po všem.

Bylo pro tebe alespoň jednodušší to, že jsi vyhlásil konec kariéry už několik měsíců předem?
Už jsem to tak cítil před sezonou. Nedá se to pořád natahovat. Takhle jsem se rozhodl, je to těžké se loučit s něčím, co naprosto miluješ. Ale nejde to donekonečna.

Chystáš rozloučení se spoluhráči?
Na to přijde čas, toho času máme bohužel hodně, takže o to strach nemám.

Jaký je tvůj program na příští týdny. Budeš odpočívat, nebo rovnou vyrazíš na dovolenou?
Nevím, nic jsem neplánoval. Uvidím, teď dám hlavu dohromady a promyslím, co bude dál. Zatím si nejsem jistý.

Pakliže si zpětně promítneš zápasy, které ti uvízly v paměti, jaké by to byly?
Bohužel to bude i poslední zápas s Vítkovicemi, i když se špatným koncem. Těch vzpomínek je tam více. Ty šťastnější třeba z olympiády, kdy jsem hrál za Kanadu. Ze Soči už tolik pozitivních zážitků nemám. Napadá mě i památný zápas s Pittsburghem, kdy jsem rozhodl ve čtvrtém prodloužení (pozn. red. Nedvěd skóroval ve 140 minutě utkání 1. kola play-off proti Washingtonu v sezoně 1996). To je taky takový moment, který budu nosit v hlavě dlouho. Byly to krásné chvíle, budou mi chybět i kluci z kabiny. To se nedá ničím nahradit.