Václav Novák: V Rusku je lepší nemluvit a dělat to, co se po tobě chce!

To je absolutní pravda. Člověk v Rusku nemůže vůbec diskutovat s trenérem - dvakrát jsem zažil, že jsme byli na výjezdu a hráč po vyřčení názoru v klubu skončil, již se s námi ani nevracel zpět letadlem. Normálně mu řeknou – hledej si angažmá jinde a je to.

V Rusku je lepší nemluvit a dělat to, co se po tobě chce. Jsou hráči, které si trenér pustí k sobě, většinou jeho oblíbenci. To je ovšem normální - je to tak na celém světě, oblíbenci si mohou vždy dovolit říci více.

To zní děsivě. Co se ti vybaví za pár let, až se řekne Rusko?

Obdivuji ty jejich hráče, to jak jsou naučeni na ten jejich režim. Cestování, časové posuny, dlouhé tréninky… Já to zažil rok, ale oni v tom jsou třeba deset let. Jsou udření, zhuntovaní. Já si to během toho roku zkusil, také jsem tahal pneumatiky, vesty… Až jsem se tomu občas smál. Ruské tréninky, to je dřina, to není Česko, kde se za hodinu odtrénuje a jde se domů.

Tam je normální trénink, poté posilovna, následně trenér určí, kdo půjde na trénink i večer. Před zápasy jsou tradiční bázy, ze které se vrací tým před zápasy na rozbruslení. Člověk je neustále v pohybu. Není nic neobvyklého, že se jede na pět dní ven, a tudíž se neustále cestuje.

Co vlastně ty a letadlo?

Taky jsem si zvykal. Je to zkušenost, kterou teď využiji zase jen jednou za rok až poletím na dovolenou. smích V Rusku jsem lítal každý týden, někdy i dvakrát.

Letos jsi nehrál tolik času co loni. Co se stalo? Vyměnil se trenér nebo to byl ten samý co loni?

Ne, zůstal stejný. Akorát se změnil, ani ostatní spoluhráči ho nepoznávali. Byl na operaci se srdcem, přestal kouřit a začal být nervózní. V Rusku je většina lidí na cigaretách závislá, on to loni v sobě zřejmě dusil a letos to šlo z něho vše ven. Nic v sobě nedržel.

Celkově však nemluvíš o Rusku naštvaně, naopak vyrovnaně a smířeně. Mluvil jsi o zkušenostech, co sis z tamního angažmá přenesl do další kariéry?

Naučit se trochu klidnit, trošku nevnímat lidi. Byl jsem hráč, který to dusil v sobě a v hlavě se tím zaobíral. V Rusku jsem se naučil být potichu, možná to bylo tím, že jsem ze začátku neuměl příliš mluvit. Ale dalo mi to zkušenost - víc trénovat a nevnímat okolí. Prostě jsem se naučil vypustit věci, které by mně tady vadily.

Možná trochu osobní otázka, ale pro život v Rusku poměrně důležitá věc. Měl jsi s sebou v Omsku rodinu?

Neměl, bylo to dlouhé odloučení. Rodina za mnou byla za celou dobu jednou. Nechtěl jsem je do Ruska tahat - stále jsem říkal, buďte doma, buďte doma, já to tady zabalím a pojedu domů. Pak jsem změnil názor a poprosil, ať přijedou za mnou. No a za pět dní jsem odjel domů... Manželka mi to trochu vyčítá a má poměrně jasno. Do Omsku, tam ona už nepojede.

Když přijeli, byli jsme v Petrohradu, Moskvě, to jsou krásná města. Ale Omsk? To není země, která by se manželce zalíbila. Ve městě je hodně aut a s tím i smogu. Já rodinu nechtěl v Rusku i z jiného důvodu, nechtěl jsem, aby tam byli sami. Já na čtyři dni odjedu a budu se akorát bát, zda je rodina v pořádku.

Zažil jsi změnu hokejových trendů v Rusku, nyní vidíš směr, kterým se ubírá česká extraliga.

V Rusku to bylo po tomto směru hrozné. Když jsem se vracel, tak jsem viděl úterní zápas s Litvínovem a rozdíl je evidentní. V Rusku se píská opravdu vše, hráči občas neví, za co jsou vyloučeni. Je možné, že proti Litvínovu to bylo jiné, ale v Rusku je vyloučených daleko více. Hráč občas odjíždí střídat a najednou je vyloučen a ani o tom neví. Myslím si, že to jsou pravidla ušitá na míru rozhodčím, hráči jsou naprosto bezmocní a rozhodčí má strašnou moc.