Mimo ženského týmu máte také mnoho dalších aktivit. Trénujete přípravku, jste vedoucí náboru, působíte jako trenér Českého policejního týmu, s nímž jste vloni vybojoval bronzové medaile. Jak je náročné všechno skloubit?
Skloubit to jde snadno, pořád je to lední hokej, který mne baví. Jen musím dobře rozlišovat, se kterou skupinou pracuji s ohledem na naprosto rozdílnou úroveň vnímání, schopností a dovedností hráčů, s nimiž zrovna pracuji. A času je málo, všechno by šlo naprosto hladce, kdyby měl den o pár hodin více. Bez podpory rodiny by to rozhodně nešlo.

Máte za sebou bohatou hráčskou i trenérskou kariéru. Kdybyste mohl vybrat jeden největší úspěch, jaký by to byl?
Když o tom tak přemýšlím, tak já vlastně ničeho významného nedosáhl. Jako hráči mi něco chybělo, možná trochu sportovního talentu, možná ochoty ještě usilovněji trénovat a v některých okamžicích kariéry s trochou štěstí učinit správné rozhodnutí. Například rozhodnutí, zda se pokusit prosadit v seniorských soutěžích nebo dokončit denní studium na vysoké škole.

Tehdy byl na vysokých školách jiný systém než dnes a museli jsme absolvovat všechna cvičení a téměř všechny přednášky ve stanovených termínech. Absence se nahrazovaly velmi obtížně, někdy ani nahradit nešly. Bylo těžké zvolit, zda jít na trénink a odjet na utkání s tím, že riskujete konec studia. Já tehdy zvolil dokončení školy. V trenérské kariéře je to podobné, nebyl jsem ochoten opustit svoji práci u policie.

Kriminalistika je tak zajímavá člověka pohlcující práce, že i přes opakované nabídky hokejového klubu pracovat jako profesionální trenér jsem i přes svou lásku k hokeji nedokázal policii opustit. Nevím, jestli je úspěchem to, že se můžu věnovat činnostem, co mě opravdu naplňují a baví a že o moji práci v obou oborech lidé kolem mne stále stojí, možná je to spíše štěstí.

„K úspěchu ve sportu vede mnoho okolností, poradil bych poctivost"

Kdybyste měl poradit podle svých zkušeností hráčům jednu radu, jaká by to byla?
Pokud mám poradit na základě svých zkušeností mladým hráčům jednu jedinou věc, tak je to poctivost. K úspěchu ve sportu vede soubor mnoha okolností, které by bylo obtížné vyjmenovat. Začal bych talentem sportovce, podmínkami k tréninku, zdravím, ochotou obětovat něco jiného v osobním životě, schopností ve správné chvíli učinit to nejlepší rozhodnutí, samozřejmě je potřeba i štěstí na lidi kolem sebe, je toho mnoho. Když jsou všechny okolnosti na vaší straně, máte šanci se prosadit, ale pokud nebudete poctiví, tak se to časem projeví. Další důležitou vlastností je například sebedůvěra.

Teď již ale zpět k ženskému týmu. Jak jste se k trénování žen dostal a jak moc je to od chlapeckého hokeje rozdílné?
Na otázku můžu odpovědět holou větou: K ženskému hokeji jsem se dostal přes dceru. Nebo celým příběhem. Mám syna a dvě dcery. Se synem to bylo jednoduché, když mu byly 4 roky a manželka výjimečně odjela na školení, tak jsem mu koupil brusle, přivedl na stadion a hokej ho k mému obrovskému nadšení pohltil. Dnes v Liberci pracuje jako trenér a sekretář mládeže.

Dcerám, dvojčatům, se věnovala manželka, protože já trávil čas více se synem. Nejdříve chodily do hudební školy, hrály na piano, tancovaly, ale asi je to moc nebavilo, tak začaly hrát basketbal. Toho pak také nechaly a jedna z nich v osmnácti letech začala bruslit v přípravce s tím, že bude hrát hokej. Netrvalo dlouho a Jirka Vozák, trenér žen, ji začal stavět do zápasů.

Chodil jsem se na ní koukat a na tribuně bezmocně trpěl. V mých očích byla šílená, nicméně stále se zlepšovala. Holky z týmu mě na tribuně vnímaly, některé z nich jsem učil v hokejové přípravce bruslit, stejně jako dceru. Prosily mne, ať jim pomůžu v tréninku, ale byl jsem přesvědčený, že to časově nemůžu zvládnout, proto jsem také dlouho odmítal. V sezóně 2013/14 se týmu vůbec nedařilo, v soutěži byly ženy poslední. S žádostí o spolupráci mne oslovil vedoucí mužstva žen.

Dcera už jako kapitánka mužstva mě doma pořád opracovávala a nakonec rozhodla manželka, která konstatovala, že to určitě zvládnu. Tak jsem to zkusil, sice jsem musel obětovat starou gardu, ale zatím to jde. Už v následující sezóně ženy skončily ve skupině A2 druhé a letos byly třetí.

Rozdíl mezi hokejisty chlapci a dívkami v některých oblastech není žádný a v některých je to úplně něco jiného. Nyní bych se vyjádřil jen velmi stručně. Děvčata myslí jinak, priority vnímají jinde než kluci a občas mne překvapí, že reagují jinak, než jsem očekával. Stále se učím.

„Požádal jsem o pomoc s přípravou Miloše Pecu, vzal to jako výzvu a bylo to skvělé"

Jak funguje letní příprava? Určitě nemůže být tak zátěžová jako v případě chlapeckých kategorií.
Je to hodně podobné. Děvčata, která trénují s chlapci v žákovských kategoriích, trénují naprosto stejně. Ve fyzické kondici postupem času samozřejmě klukům nestačí. U mužstva žen pro mne byla letní příprava docela oříšek. Jen ve věku je mezi nimi rozdíl 30 let, obdobné to bylo v rozdílné úrovni jejich fyzických předpokladů. Nechtěl jsem jen tak nějak trénovat, ale snažil jsem se, aby jim příprava něco přinesla. Nevěděl jsem, jak optimálně zátěž nastavit.

Požádal jsem o pomoc kondičního trenéra Miloše Pecu. Ten se také nejdříve zhrozil, ale pak to vzal jako výzvu a možnost si něco vyzkoušet. Nakonec jsme byli všichni spokojení. Holky byly z přístupu, který jsme zvolili, nadšené. My jako trenéři jsme zase viděli, jak hodně se zlepšily. Z toho, co jsme se od Miloše všichni naučili při minulé letní přípravě, jsme letos v kondiční přípravě použili jako základ, tréninky jsme rozšířili o speciální cvičení. Bohužel netrénovala všechna děvčata, ale ta, co mohla a trénovala pravidelně, na střelnici vystřílela tisíce kotoučů. Střelba byla doplněna dalšími cvičeními zaměřenými na získání šikovnosti při práci s hokejkou. Jsem zvědavý, jak se to na ledě projeví.

Musí být těžké tým sehrát, když velké množství hráček nastupuje v jiných kategoriích, přičemž se navíc kádr rychle obměňuje.
Chtěl bych se dožít toho, že budu moci prohlásit, že se tým žen nebo alespoň některé z hráček sehrály. Snažíme neustále zlepšovat bruslení, vedení kotouče, adresování a zpracování přihrávky, střelbu a naučili jsme se dodržovat některé základní zásady ledního hokeje. Neustále jim laťku posouvám, ale o sehrávání zatím nemůžeme mluvit. Máte pravdu, že kádr se rychle mění, minulou sezónu to bylo i v průběhu soutěže, což nás stálo lepší umístěni. Troufám si tvrdit, že nás to stálo vítězství ve skupině A2, tedy postup do A1. Před novou sezónou 2016/17 jsem navíc vyhlásil, že podpořím každou hráčku, která má zájem hrát skupinu A1 například za Roudnici nad Labem, jež postoupila ze skupiny A2. Měl jsem samozřejmě na mysli hokejistky, které usilují o místo v národním mužstvu. Zatím to vypadá, že nikdo neodejde, navíc očekáváme posily, dokonce by mohla přijít i jedna hráčka z Ruska, která bude v Liberci studovat. Pokud všechno dopadne tak, jak je plánováno, tak možná budu moci v průběhu sezóny hovořit o souhře týmu. Ale to jsem si před ročníkem 2015/16 myslel také.

„Pokud zůstaneme ve stejném složení, cílem je jednoznačně vyhrát skupinu A2"

Jak funguje ženský celek po taktické stránce?
To je podobné jako u mužského hokeje. Známe svoje možnosti a většinou dokážeme odhadnout možnosti soupeře. V ženské soutěži se výrazně projevují individuality, já tomu říkám rozdíloví hráči respektive rozdílové hráčky. Jedna hokejistka většinou celé utkání sama neutáhne, i když se nám minulou sezónu stalo, že nás v dobře rozehraném utkání nakonec porazila jedna hráčka, ale už 2 až 3 výkonnostně vyspělejší hráčky utkání téměř vždy rozhodnou.

Co je Vaším cílem do příští sezóny?
Máme tři cíle, prioritou stále zůstává výchova a podpora hráček pro národní týmy ve všech věkových kategoriích. Koncem minulé sezóny přišlo několik nových zájemkyň o lední hokej, které nemají žádné hokejové zkušenosti, takže dalším cílem je jejich zapracování do mužstva a co nejdříve je postupně nasazovat do utkání. Třetím cílem je za předpokladu, že skutečně přijdou avizované posily a nikdo z našich tzv. rozdílových hráček neodejde hrát jinam a tým zůstane ve svém původním složení, konečně vyhrát skupinu A2.